Tato povídka vám přiblíží osudy 17leté Žanety,dívky která nemá moc na růžích ustláno....
1.kapitola
S chutí bych do toho všeho kopla.....Co z toho života mám?Kde je nějaká spravedlnost?Co mám dělat?A hlavně-co vlastně může dělat sedmnáctiletá holka?
Zoufale se opřu do pedálů,kopec je čím dál strmnější.Po čele mi stékají pramínky potu a ve stehnech cítím bolestivé pnutí.At u toho třeba duši vypustím!
Zadýchaná a absolutně vyčerpaná vyšlapu na vyhlídku.I přes mizernou náladu pocituji jakési morbidní uspokojení,zvládla jsem to.Bez pořádné dávky vzteku kopce Hrbáč tyčící se nad městem nikdy nevyjedu.Mhouřím oči do oranžového sluníčka a zírám na nespočetné množství střech,hradby komínů a lesy televizních antén.Přímo pode mnou je nádraží,koleje odtud vpadají jako narýsované rovnoběžky a vagony připomínají dětsjé hračky.Sleduji mravenčení automobilů po magistrále a cítím,jak se pomalu uklidnuji.Načerpávám energii.Všechno je na svých místech,nádraží,elektrárna,panelové králíkarny na severu,vpravo zelená plocha Centrálního parku,lemovaná kolem dokola výstavbou.Domy stojí,nehýbou se,jenom lidmi je manipulováno a posouváno na šachovnici osudu.Jitka,kámoška ještě ze základky,mi kdysi do památníku napsala:Osud míchá,ale i rozdává hrajeme však my.K smíchu!Osud nejen míchá,ale i rozdává a člověku nezbývá než hrát.Poctivě,vážně,naoko švindlovat.Anebo nehrát vůbec.Stačilo by tak málo,přelézt svodidlo a udělat jediný krok do prázdna.
A pak mít pokoj.Navždy.Na věky věků.
Jak jsou dlouhé věky?Nekonečné jako vesmír?Nebo spíš jiná forma života?Převtělování?Probudit se jako larva bource morušového?Nebo žížala?Roztoč?Brr!
Avšak představa,že se člověk zbaví pozemských starostí,nude mít pokoj,věčný klid od všeho,od všech,mě znovu a znovu napdala-a možná i lákala.Jeden,jediný krůček...
Usnout a spát.Nebýt zbytečná.Lichá.LEŽET V RAKVI S KYTICÍ BÍLÝCH RŮŽÍ....




hezký..moc